Technika, expertýzy a vědomosti jsou pouhými nástroji. Důležité je ODDAT se té energii, z níž se všechno rodí. Sama tato energie nemá žádnou formu ani strukturu, přesto z ní ale všechny formy a struktury pocházejí. Nezáleží na tom, jakou podobu na sebe tvá tvořivost vezme – ať je to malování, zpívání, práce na zahradě nebo vaření. Důležité je být otevřený tomu, co se chce tvým prostřednictvím projevit. Pamatuj si, že své výtvory nevlastníme, nepatří nám. Opravdová tvořivost vzniká z jednoty s božským, mystickým a nepoznatelným. Opravdová tvořivost je RADOSTÍ pro tvůrce a POŽEHNÁNÍM pro druhé.

Tvořivost je kvalita, kterou vkládáš do své činnosti. Je to tvůj postoj, tvůj vnitřní přístup ke světu… Každý nemůže být malířem, to není třeba. Kdyby byl každý malířem, byl by svět ošklivý a život těžký. Každý nemůže být ani tanečníkem, ani to není třeba. Úplně každý však může být tvořivý. Cokoli, co děláš s radostí a láskou, cokoli, co neděláš jen pro zisk, je tvořivé. Jestliže ztoho v tobě něco vyrůstá, jestliže s tím rosteš ty sám, pak je to duchovní, tvořivé a božské.

Čím víc budeš tvořivý, tím víc budeš i božský. Až tvá tvořivost vyvrcholí, až se celý tvůj život stane tvořivým, bude to život v Bohu. Bůh musí být stvořitel, protože lidé, kteří byli tvořiví, k němu měli nejblíže. Miluj to, co děláš, medituj při tom, ať děláš cokoli. - - - - - - - - - - - - - - - - -Napsal OSHO O TVOŘIVOSTI

 

DŮVĚŘUJTE SVÝM DĚTEM
Jean Liedloffová

Psala jste o svém pobytu u různých jihoamerických indiánských kmenů: Uvedla jste; že jste do džungle jela, protože jste v New Yorku cosi postrádala. Můžete mi ještě jednou objasnit důvody, které vás k tomu vedly?

Jako malá holka jsem milovala Tarzana a všechno, co mělo cokoliv společného s džunglí. Dnes si to vykládám jako jakousi pozitivní touhu po něčem prvotním, primárním. Tarzan mí reprezentoval čistou bytost, někoho před pádem. Má první zkušenost s džunglí byla tak hluboká, že jsem pak zorganizovala další čtyři expedice. Lidé, se kterými jsme se setkali, žiti v době kamenné. Odnaučila jsem se u nich spoustě iluzorních předpokladů o lidské povaze. Připadá mi teď', že jsme jako rasa udělali velké chyby - nepochopili jsme, co je člověk zač. Myslíme si o sobě, že jsme se narodili jako hříšníci, a to prostě není pravda.

Žila jsem s Indiány přes dva roky, než jsem si všimla, že jejich děti se mezi sebou vůbec neperou. Celé dny si spolu bez dozoru dospělých hrají děti všeho věku, od batolat po dětí v pubertě. A nejen, že se neperou, oni se ani nehádají. O tom nám nikdy neřekli - že to je možné. Ti lidé jsou právě takovými lidmi, jako my; ale vypadá to, jako bychom my civilizovaní vychovávali své dětí pro naši rasu jaksi nevhodně. Výsledkem je antisociální chování velké části naší populace. Ironií je to, že hlavní příčinou toho, že se tak sociální tvor jako člověk chová v našem případě tak antisociálně, je to, že jsme tak sociální. Naši rodiče, naší „vůdcové kmene", naše autoritativní postavy od nás očekávají, že jsme špatní, záštiplní, antisociální. Ukazuje se, že prostě plníme očekávání svých starších vůdců.

Tady jsme, my velcí vzdělaní bili, kteří ve třiceti letech studujeme příručky o tom, jak se chovat ke svým dětem. Styděla jsem se indiánkám přiznat, že bílé ženy nevědí, jak se postarat o velmi malé děti, dokud si to nepřečtou v nějaké příručce, kterou napsal někdo, koho v životě neviděly. Kdybych jim to řekla, už by si mne nikdy nevážily. V džungli každý muž, každá žena i každé větší dítě ví, jak se postarat o miminko. Nechci být neuctivá k dětským lékařům, někdy je důležité rozeznat spalničky od příušnic, to ale v žádném případě nestačí, pokud jde o umění postarat se o tu správnou výchovu dítěte.

My používáme slovo normální, jako by to bylo synonymum pro slovo přirozený - ale tak to není. Normální je pro nás to, co si myslíme o tom, jak by se mělo dítě chovat. Normální zahrnuje kolíku ve třech měsících, při které děti neustále blinkají. Říká se tomu učeně, aby to nevypadalo jako nemoc; ale ona to nemoc je a dokonce bolestivá. Děti blinkají i mateřské mléko. Jak jsme mohli uvěřit tvrzení, že to není nemoc, když si stačí uvědomit, že po milionech let vývoje by přece žádný tvor neměl blinkat mateřské mléko!

Děláme vše tak, aby se to dítěti nelíbilo. Dítě křičí hlady, ale my říkáme ne, teď' nic nedostaneš, normální dítě pije jednou za čtyři hodiny. Studie obsahu tuku v mateřském mléce potvrdily, že lidské miminko potřebuje kojit každých dvacet minut - a to je možné, když je dítě neustále na rukou matky. I pro matky je velmi důležité, aby měly své děti okamžitě po porodu na svém těle a v rukou, protože to spouští produkci určitých hormonů, jejichž důsledkem je hluboká mateřská láska.

Dnes je ale normální něco jiného. Když se dítě narodí, věří, že se narodilo do klidného a důvěryhodného prostředí; mezi blízké. Jenže to se nestane - z hlediska dítěte to vše vypadá, že svět je nepřátelské prostředí a všichni jsou proti němu. At chci cokoliv, oni udělají opak. Chci být v bezpečí u maminky. Chci být u někoho, kdo dýchá se mnou, jehož tepla a vůně je příjemná a který se mne dotýká a pomáhá mi správně vnímat mé tělíčko. Jenže nic z toho se nekoná a já křičím a křičím a nikdo si mne nevšímá, a tak křičím, dokud se úplně nevyčerpám.

Doufám; se lidé už brzy vzpamatují á uvědomí si, ke to, co s ,takovou láskou v srdci dělají, když následují odborníky a lékaře, je přímo opak toho, co by mělo být přirozené. Když krmíte dítě podle rozvrhu hodin, když odpíráte neustálý fyzický kontakt, když mu nedovolíte, aby s; vámi bylo po celých 24 hodin - jste protivníkem svého dítěte. Miliony dětí, které právě v tomto okamžiku pláčí, touží po blízkosti člověka: Myslíte si, že tomu nerozumějí? Jenže hlas přírody je ten jejich, ne ten lékařský.

Jaký je váš názor na to, jak se něco takového mohlo stát?

Když si to člověk uvědomí, je pak docela snadné sledovat, jak se to naše „normální" vzdálilo od přirozeného. Když se narodí holčička a maminka neodpovídá na její pláč, dítě cítí že nedokáže přivolat pomoc Lidská přirozenost už je taková, že nedokáže obvinit rodiče, a proto začne uvažovat o tom, že ona sama není dost dobrá, hodná lásky. „Nestojím za to, aby zareagovala." To je obvyklá a všeobecná reakce takovýchto dětí. Věří v autoritu starších, svých rodičů. Pokud rodiče nepřijdou, děti cítí, že jejich instinkt, pláč, nebyl správný. A důvěra v naše instinkty je tak podminovávána od nejútlejšího dětství.

Náš hlavní smysl tady na Zemi je zkoumat. Lezeme, čicháme, dotýkáme se a všechno pozorujeme. A dospělí lidé nám říkají: „Toho se nedotýkej! To je špinavé! Nedělej to! Nech to, zlomíš to!" Nepřetržitě tak podminovávají kompetenci a důvěru človíčka ve své instinkty. Když pak dítě přijde do školy, slyší neustále: „Sed' tiše! Nehýbej rukama! Nemluv se sousedem! Neběhej!" Nedávno mne napadla vlastně logická myšlenka, že zatímco učení je přirozené, vyučování není vůbec přirozené. Nepamatuji se, že bych kdy viděla kohokoliv z tak úspěšných žijících indiánů učit: Malé děti se neustále učí od dospělých, ale ti nijak neučí. Děti se učí ze své iniciativy, hrou, mladší od starších a od dospělých, ale nikdo neučí.

Povězte mi trochu víc o té první fázi života dítěte, které říkáte „fáze na rukou"...

„Fáze na rukou" je fází velmi důležitou, protože dítě v té době nedokáže samo obnovovat svou energii. Když si zlomíte nohu a budete muset dlouho nehybně ležet, začnete být podrážděni a zjistíte, že se necítíte dobře také proto, že nemůžete dobíjet svou svalovou energii pohybem.

To jsou stresy, které pak způsobují koliky, poruchy trávení atd. Když se dítě prohýbá a kope, je to jeho způsob, jak se snaží dobít energii. To děti na Bali nebo u amerických indiánů jsou neustále nošeny, jejich svalový tonus je pevný, ale uvolněný a nevydávají hlasité zvuky. Většinou jen tak příjemně pobrukují - nejsou v napětí.

V knize píšete o dítěti které jste viděla hrát si u okraje hluboké jámy, a přece ho nikdo neokřikl.

Podobnou příhodu jsem viděla v jednom, hotelu na Bali. Malý americký kluk jménem Donovan se batolil na okraj bazénu, zatímco jeho milující matka, mladá úspěšná Američanka; šla půl metru za ním s napřaženýma rukama, jako by hoch mohl každou chvíli. spadnout do vody. Chvíli jsem si s ní povídala a vyzvala ji, aby, jestli to dokáže; nechala hocha samotného. Ona se odvážila nechat hocha odbatolit se k okraji bazénu. Donovan se octl na okraji, jednu nožičku strkal dolů, pak to zkoušel druhou. Ale nespadl. Pak uviděl vyvýšenou zídku a zamířil k ní. Normálně by mu to jeho matka asi nedovolila, ale tentokrát, se mnou, ho nechala. Hoch se doplazil až doprostřed zídky a tam objevil malou fontánku a začal si nadšeně hrát s vodou, Náramně se bavil: Mohl si hrát sám! Jenže v okamžiku, kdy to jeho matka nevydržela a přišla k němu, když ji hoch spatřil, rozplakat se, jakoby chtě! říci: „Mami pomoz mi!" Bylo na něm ale přímo vidět, jak lituje toho, že okamžiky svobody jsou pryč.

Zbytečně častokrát jednáme, jako by se člověku, v tomto případě dítěti, nedalo důvěřovat. Pokud zůstaneme přirození, dokážeme si poradit, právě tak, jako si dokážou poradit zvířata. Jestliže ale od dětství začneme této přirozenosti nedůvěřovat, přestaneme důvěřovat sobě i dětem.

Jak reagují rodiče, když jim říkáte, že jsou nepřátelé svých dětí?

Nesouhlasí a začnou vypočítávat, jak mají. své dítě rádi a jam se mu celé dny obětují, jak ho opatrují. Jenže když to probereme, uvědomí si, že dítě cely' den napomínají a všechno mu zakazují. Pokud by byty dětí od narození vychovávány s respektem, uprostřed dění, pokud by měly dostatek dotyků a blízkosti jiných, nepotřebovaly by, aby se o ně někdo staral, aby o ně pečoval. Chtějí vás pozorovat. Pak se ony budou otáčet kolem vás, ne vy kolem nich.

Když se budete přehnaně starat o dítě, vzbudíte v něm pocit, že nevíte, co a jak. To děti zneklidňuje: To, co opravdu chtějí, je pocit bezpečí, cítit, že jste klidní a že víte, co máte dělat. Myslíme si, že dobří rodiče se okolo svého dítěte motají. Mám pár pravidel. Jedno zní - nikdy nedělej pro své dítě to, co může udělat ono samo, i když to trvá trochu déle. Protože pokaždé když to za své dítě děláte, vyšlete poselství, že je méněcenné, neschopné, zabraňujete mu v učení se a oslabujete jeho sebedůvěru:

Negativní zkušenosti z raného mládí nejsou méně traumatické než pozitivní zkušenosti; kterých se dětem nedostalo. Důsledkem negativní zkušenosti ( a chybějících pozitivních zkušeností) jsou různé formy iluzi a oslabených míněni - že to nikdy nedokáže, že není dost dobré, aby ho milovali, že je k ničemu a jiní se o něj musí starat.
Říkáme tak vlastně dětem, jak jsou špatné, pak nahlas říkáme, aby byly hodné a dobré. Takže je vyzýváme k tomu, aby nám předstíraly, jak jsou dobré. Pokud si myslíte, že je někdo dobrý, přece ho o to pak nebudete žádat, že? Sousedi mají přijít na návštěvu nebo jdeme s dítětem do. školky a říkáme mu - teď bud' hodný.

Dalším pravidlem je: Nikdy nedělej dítěti nic, aby se cítilo špatně. Tohle většinou děláme stále - slovy, pohledy. Trestáme je slovy: „Jsi zlý, jdi do kouta!" Nebo to děláme poddajně: „To je v pořádku, drahoušku, že ubližuješ mamince. Ona to vydrží." Správnější by bylo poskytovat informace. Jestliže se dítě chová asociálně, pak víte, že to, co chce, je informace. Nemusíte se rozčilovat, prostě mu to řekněte. Smyslem je neobviňovat a nevychvalovat, protože oba tyto způsoby jsou urážlivé. Očekávejte od svých dětí, že se zachovají správně. Pak budete dokonalým ideálem, modelem, a konflikty nenastanou. To je také způsob, jakým příroda vytváří chování.

Malá duše a slunce

Byla nebyla jedna Malá duše. a tato Malá duše věděla, že je Světlo, jedním z miliónů, miliard Světel, které společně tvoří Universum. Naše Malá duše ale chtěla prožít jaké to je být Světlem. a Bůh řekl, že jestliže chce Malá duše poznat Světlo, musí nejprve poznat Tmu. Protože jak bychom poznali co je nahoře, kdyby nebylo dole? Jak bychom poznali teplé, kdyby nebylo studené, rychlé, kdyby nebylo pomalé? Malá duše pochopila, že chce-li poznat, čím skutečně je, musí poznat také pravý opak.

"Je to velký dar," řekl Bůh, "protože bez něho byste nemohli poznat, jaké věci skutečně jsou." a tak se Malá duše vydala na dobrodružství. a její dobrodružství je možná podobné tomu, které prožíváme my všichni.

Malá duše a slunce   N. D. Walsch

Rozhovor se stává přátelstvím...

Tvůj vztah ke mne se neliší od tvého vztahu k lidem. Chceš-li navázat vztah s  nějakým člověkem, obvykle začneš rozhovorem. Je-li rozhovor úspěšný, začneš budovat přátelství. Je-li přátelství úspěšné, máš pocit splynutí s přítelem. Přesně tak je tomu i se mnou.

Nejdříve máme rozhovor.

Každý z vás prožívá rozhovor s svým vlastním způsobem - různým způsobem v  různých chvílích. Vždycky je to dvoustranný rozhovor. Právě takový, jako máme teď. Může to být rozhovor v "tvé hlavně", nebo na papíře. Moje odpovědi mohou přicházet také ve formě písničky, kterou někde uslyšíš, nebo filmu, který uvidíš, nebo přednášky, které se zúčastníš, nebo novinového článku, který budeš číst, nebo nahodilé poznámky přítele, kterého "náhodou" potkáš na ulici.

Jakmile si uvědomíš, že spolu neustále hovoříme, můžeme navázat přátelství.

Přátelství s Bohem  N. D. Walsch

Naslouchej.

Slovům písně, kterou vzápětí uslyšíš. Poselství knihy, kterou budeš číst. Pointě filmového příběhu, který příště uvidíš. Náhodné promluvě člověka, kterého právě potkáš. Propříště naslouchej šumění řeky, hukotu moře, hlasu vánku, který tě ovívá - to vše je Mým záměrem; všechny tyto cesty vedou ke Mně. Popovídáme si, pokud budeš naslouchat. Pozveš-li Mně, přijdu. Ukážu ti, že jsem do věků existující a všudypřítomný.

Ve skutečném dialogu, odehrávajícím se v nitru každého člověka, který se rozhodl žít v pravdě, nezáleží na tom k jakému náboženství se přiklání, nebo zda se vůbec považuje za věřícího člověka. Základem je ochota naslouchat.

Hovory s Bohem 1  N. D. Walsch

... tato změna od vás bude vyžadovat velkou moudrost, velkou odvahu a velkou vytrvalost. Neboť strach vám bude našeptávat, že tyto myšlenky jsou mylné. Strach bude tyto vznešené myšlenky nahlodávat a vy si začnete myslit, že jsou prázdné ...

Nikdy však nevytvoříte společnost, po jaké jste vždycky toužili, dokud nepoznáte nejvyšší pravdu: Co děláte druhým, děláte sobě; co neuděláte pro druhé, neuděláte pro sebe; utrpení druhých je utrpením vaším; radost druhých je radostí vaší. Když se toho všeho vzdáte, vzdáte se části svého já.

Je čas začít nový život. Musíte si uvědomit, čím skutečně jste, abyste se opět stali viditelnými. Neboť jste-li viditelní a je-li viditelný i váš opravdový vztah k Bohu, pak jsme neoddělitelní.

a nic nás už nikdy neoddělí.

Hovory s Bohem 2   N. D. Walsch

Vždycky jsi součástí Boha, neboť od něho nejsi nikdy oddělený.

Toto je základní pravda tvé existence. Jsme jeden celek. Takže teď znáš celou pravdu.

Tato pravda je potravou pro tvou hladovou duši. Najez se jí. Svět žízní po této radosti. Napij se jí. Udělej to na mou počest.

Neboť pravda je tělo a radost je krev. Tělo a krev Boha, který je láska.

Pravda.
Radost.
Láska.

Jedno vede k druhému a nezáleží na pořadí. Všechno vede ke mně. Já jsem všechno.

Končím tento rozhovor tak, jak jsem jej začal. Dal jsem ti pravdu. Dal jsem ti radost. Dal jsem ti lásku. Dal jsem ti odpovědi na největší tajemství života. Zbývá jen jediná otázka. Touto otázku náš rozhovor začal.

Otázka není, kde komu mluvím, otázka je, kdo mě poslouchá?

Hovory s Bohem 3   N. D. Walsch

Chcete-li změnit destruktivní směr, jímž se ubírá svět, můžete udělat pět věcí:

1. Můžete přiznat, že některé staré představy o Bohu a Životě přestaly být prospěšné.

2. Můžete přiznat, že o Bohu a Životě nevíte všechno a že toto poznání může všechno změnit.

3. Můžete připustit, že se dnes mohou zrodit nové představy o Bohu a Životě, které mohou vést k novému způsobu života na naší planetě.

4. Můžete začít zkoumat tyto nové názory a pak je začlenit do svého názorového systému, pokud budou v souladu s Vaší vnitřní pravdou.

5. Můžete začít žít takovým životem, který bude vyjádřením Vašich nejkrásnějších představ, místo aby byl jejich popřením.

Nová proroctví   N. D. Walsch

Všechny velké pravdy se napřed zdají být rouháním. Lidstvo si brzy vytvoří nový druh duchovnosti. Když lidstvo tuto Novou duchovnost přijme, každá lidská činnost bude transformována. Výchova a vzdělávání budou zaměřeny především na tvořivost; podnikání na hojnost a její dostupnost a dosažitelnost; v politice bude hlavní pozornost věnována jednotě; náboženství se bude soustřeďovat na respektování rozdílů a ve vztazích bude nejdůležitější osobní růst.

Bůh, na kterého čekáme    N. D. Walsch

Víte, že důležitá je pravda a otevřenost, nikoli postranní úmysly a intriky.

Víte, že nic nezískáte tím, když něco získáte na úkor druhých.

Hovory s Bohem pro mladé   N. D. Walsch

O životě jsem se dozvěděl, že když žijeme komplexně, žijeme i svatě. Dvacet pět let jsem hledal cesty, jak žít svůj život jako plnohodnotný a komplexní člověk. První věc, kterou jsem pochopil, byla, že mám-li žít integrovaným životem, musím se daleko více integrovat do svého prostředí. To jest stát se jedno a totéž, spojit se, a  pak se svým okolím zacházet tak, jako by to byla část mé osobnosti, tedy nikoliv něco vnějšího, od čeho bych se měl oddělit.

Holistický život znamená uvědomit si, že jsem částí celého systému, celé myšlenky, celé reality a že cokoli řeknu, co si pomyslím a co udělám, tuto realitu ovlivní a do jisté míry i vytváří.

Kniha o  plném a správném životě   N. D. Walsch

Většina z nás nechápe, co je skutečné bohatství. Obvykle si pleteme bohatství s penězi. Nicméně když vezmeme v úvahu všechno, čeho máme dostatek, a když se rozhodneme nezjištně to sdílet s ostatními, brzy zjistíme, že získáme právě to, co jsme dříve považovali za bohatství - tedy peníze.

Tuto skutečnost však mnozí z nás nechtějí připustit. Neboť když přemýšlíme o  pěnězích, domníváme se, že je to energie, která je mimo realitu Boha. Ve vesmíru však neexistuje nic, co by nebylo součástí Boha. Jakmile si uvědomíme, že i peníze jsou součástí Boha, náš postoj k penězům se změní. Začneme se na ně dívat jako na rozšíření slávy Boží, nikoli jako na kořen všeho zla. a to vede k překvapivým výsledkům.

Bohatství spokojeného života   N. D. Walsch

Všichni máme vztahy. Máme vztah ke všemu a ke všem, stále. Máme vztah k sobě, k rodině, k okolí, k  práci, jeden k druhému. Vše, co o sobě víme chápeme v souvislostech vytvářených našimi vztahy.

z tohoto důvodu jsou vztahy - všechny vztahy posvátné. a někde v nejskrytějších hlubinách svých srdcí a duší to víme. Proto tolik po vztazích toužíme - po vztazích, které by v našem životě něco znamenaly. To je také, bezpochyby, důvod, proč s nimi máme takové problémy. Opravdu nic nezpůsobilo lidstvu více problémů, nepřineslo více bolesti, nevyvolalo více utrpení či dokonce nemělo za následek více neštěstí než to, co nám mělo přinášet největší radost - naše vzájemné vztahy.

Oč tady tedy jde? o čem to tady mluvíme? Myslím, že to vím. Ne že bych byl nějaký génius, ale jsme dobrý posluchač. Velmi dlouho jsem se jenom ptal. Není nutné, aby jste se mnou sdíleli víru ve zdroj odpovědí jenom proto, abyste z  nich mohli z těchto odpovědí mít prospěch. Postačí, abyste dokázali připustit, že - pokud jde o vztahy - může existovat něco, čemu většina z vás nedokáže porozumět, pokud to ale dokážeme, můžeme změnit všechno. a což vám nakonec umožní prožívat vztahy jenž jsou zdrojem radosti.

o  lidských vztazích    N. D. Walsch

Život - to je Bůh... to znamená Ty - se budeš pořád měnit. Je to tvá přirozenost. Je to přirozeností všeho. To je důvod, proč nyní nemůžeš začít s přeměnou sebe sama. Ty se už měníš. Ode dne, kdy ses narodil (a ještě předtím), jsi nic jiného nedělal.

a proto ti tato kniha nemůže ukázat, jak máš přetvořit sebe sama, ale spíše ti má otevřít oči, aby sis uvědomil, že ty sám už vlastně děláš to, co sis myslel, že ti tato kniha může ukázat, jak to máš dělat.

Ty už víš, jak "přetvořit sebe sama". Ve skutečnosti ty nevíš, jak to nedělat. Neboť ve své přirozenosti jsi tím, kdo tvoří a přetváří.

Dokud si to neuvědomíš, bude pro tebe nemožné vytvořit si vědomě to, co sis zvolil. Neboť nemůžeš prožívat to, co si neuvědomuješ, že tím jsi. a nemůžeš dělat to, co si nemyslíš, že bys mohl udělat.

Tak se změň   N. D. Walsch

• Malá duše a slunce
• Rozhovor se stává přátelstvím...
• Naslouchej.