Kdo píseň srdce zpívá

když Bohu do očí se dívá

sám sebe skutečného vidí

ve tvářích úplně všech lidí

jež tu jsou, budou a byli

a svět svým světlem vytvořili

 

Kdo píseň srdce zpívá

ten Bohu z očí se dívá

a sebe skutečného zří

když existenci hledí do tváří

že jedno světlo lásky jsme

zpívá, protože TO spatřuje

Sen, jež přišel v noci z 19tého na 20tého května 2010 byl dalším z těch jasných ukazatelů na mé cestě. Jistě se týká především mně, ale cítím, že je celkově o cestě člověka v těchto časech - že se týká nás všech a proto ho píšu. Jednou za čas se ocitám ve snu v ráji. Je tam božsky. Cítíte se tak bezpečně, i když je tam tolik divokých zvířat a obrovských rostlin, nádherné lesy, zahrady, vzduch voní a krása bytí je snad nepopsatelná i bájným jazykem Bohemie. Člověk i všechny další formy k sobě přistupují s takovou úctou a láskou. Je to tam jen o dobrodružství cesty a radosti z dalších poznaných míst této krajiny naprosto vlastní člověku. A v tuto noc jsem tam zase byla. Prošla jsem tam už spoustou míst. Jsou tam dokonce i zvláštní města naprosto v souladu s okolní krajinou, domy mají různé geometrické tvary, člověk tam vytvořil nádherné stavby , monumenty a ve spojení s dalšími bytostmi ukotvil na různých místech různé symboly a zvuky, jež danou krajinu natolik prosytily určitou částí poznání. Celý ráj je vlastně velkým putováním a radováním se z dalších objevených zákoutí té země, kterou nejvíc známe, protože jsme ji sami vytvořili. Je to tam doma. A bytosti tam vytvořili také obrovskou rozhlednu. Dá se na ni jít, když máte v ruce mapu a tam uvnitř vnuknutí, že se tentokrát jde třeba tam či onam. Z rozhledny se podíváte a vidíte a jdete. Tentokrát jsme byli skupina. Mnoho jsme už viděli. Promítali jsme si v paměti navštívené kopce s kruhy i koulemi, ale nyní jsme dostali informaci, že máme jít na kopec DĚTSKÉHO SRDCE. Já a moje sestra jsme uměly rychle vylézt na rozhlednu, tak nás tam poslali. Sestra se stále chtěla rozhlížet, ale ten kopec nebyl vidět. Už mne z té výšky moc brněly nohy, tak jsem řekla, že tentokrát musíme sestoupit. Věděla jsem, kde ten kopec je - byl na severovýchodě a byl to kopec za kopcem tak velkým, že ani z této nejvyšší rozhledny nemohl být spatřen. Byl dokonale skrytý, chráněný. Něco ze mne vyslovilo, že k Srdci dítěte dojdeme jenom skrze navigaci srdcem. Věděli jsme, že budeme stát nohama na Zemi a Země nám pomůže, když ji poprosíme a budeme s úctou našlapovat. Protože to je srdce jejího dítěte - skutečného čistého člověka - a toho ona chrání nejvíce. Cítili jsme obrovskou lásku k Matce Zemi, že nám dá poznat to nejcennější, co má - člověka, jak ho prapůvodně zrodila. Že tam uvidíme sami sebe, jací bychom mohli být, kdybychom chtěli. Ano - byla tam taková informace, že my takoví nejsme, protože takoví být ještě nechceme, protože ještě nevíme - a to ještě je už. Způsobovali jsme tím matce velkou bolest, ale tím i sobě - a ona zasáhne. Bude nás nyní víc a víc vodit na to místo a bude nám dávat šanci znovu se čistě milovat. Znali jsme směr, viděli jsme z rozhledny, že je až za jezerem. Bylo tam veliké čisté modré jezero ve tvaru člověka - ale bylo to embryo. Mělo spirálové bříško a na něm stejně velkou hlavu, takže to připomínalo jako celek osmičku - nekonečnost. Ten kopec byl umístěný někde před třetím okem a za ním byl náš cíl - kopec, na kterém byl symbol srdce dítěte. Byl to rudý pramen života. A tak jsme šli. Všichni v tichosti a velkém očekávání, protože jsme nyní museli projít kolem celé páteře jezerního embrya velice hustým pralesem, pak okolo jeho hlavy a teprve pak se nám mohl naskytnout pohled na tajemství dokonale chráněného místa ....

Celý den jsem stále viděla obrazy z tohoto snu, ale že ho napíšu mi došlo až když při uspávání malé dcerušky začal pod naším domem zpívat úplně nahlas nádherný dívčí hlas. Cizí řečí jakousi dosud neslyšenou píseň. Nikdo nebyl vidět, ale hlas zněl jako pár kroků od nás. Ucítila jsem ve svém srdci, že je to píseň zpívaná ze srdce na cestě do srdce. Ta doba, ve které tu nyní žijeme, je tak přenádherná ve své podstatě a my jsme již dospěli takového bodu jemnosti, že můžeme vykročit na cestu k srdci dětskému - k srdci svět(l)u otevřenému ze všech směrů existence. Lidé - pojďte objevit tajemství Ráje - cesta sama nás vyzývá na cestu!

***

Vize harmonizace světla člověka zvukem začala přicházet v devátém měsíci devátého roku po přelomu tisíciletí, aby nám bylo vzpomenuto mnoho z prastarých vědění o zvuku a světle. Postupně přicházejí ve snech a kouzelných denních momentech další informace o naší práci s paprskem a vlnou, jež cítíme jako do budoucna hlavní přínos tvořivého a relaxačního centra Otevřené srdce tomuto svět(l)u. Vše zaznamenáváme v postupu času a našeho zrání stejně jako například název tohoto místa setkávání, logo a program. Ve chvílích klidu je zde mnoho úsměvů nad zajímavým scénářem tvoření … a nad průběhem krista-lizace – jak jinak to nazvat?

Forma je v těchto dnech stále víc uchopitelná - i když dostat tyto informace doslova do hmoty je s naší současnou výbavou – tedy vědomím o výbavě – docela --- ale blíží se TO.

A tak můžeme pomalu ale jistě oznamovat světu, že je to opravdová síla a že vzpomínky na budoucnost těch, jež vládnou slovem (Slovanů?) jsou tu, aby vykonaly své dílo pro přestup Člověka zpět do vědomí života v Ráji.

S láskou a úctou k matce i otci Hana Hikešová  

* * *